Polské majáky na kole - cyklovýlet po polském pobřeží Baltu

08. Słowińský národní hardcore

Krajina, v níž si jezera a moře podávají ruku, je krásná, ale pro toho, kdo plánuje trasu a nikdy tu nebyl, i dost záludná. Dvakrát už se to ukázalo a dnešek má být pomyslnou třešničkou na dortu. Słowińský národní park všechna příkoří, se kterými se cyklista v předchozích dnech potkával jednotlivě, jakoby sečte, naservíruje v jediném dni a ještě znásobí. Písek i bahno jsou tu hlubší, na větší ploše, a když se jim chce člověk vyhnout, čeká ho ještě delší noční objížďka než u Ustky. Ale zaplatit tím za návštěvu téhle oblasti se rozhodně vyplatí.
Trochu překvapivě nechce nikdo zaplatit i penězi. Roubenka na konci města Rowy, která slouží coby vstupní brána do parku a infocentrum, má provozní dobu od osmi ráno, je už skoro deset a okenice jsou zavřené. Informace o trasách, značení a další potřebné údaje jsou ale naštěstí i na ceduli u pokladny. Takže mapu nafotit a vzhůru do lesa. Ušetřených šest zlotých holt dostane někdo jiný.

Třeba převozník přes jezero Lacko. Mezi ním a mořem se projet nedá, tam se nachází největší atrakce parku, písečné duny, a přes ně vede jen pěší trasa. Podle mapy je ale z vesnice Kluki do cílového města Leba spojení po vodě. Takže krásná příroda a ještě takové zpestření? Bohužel se to ukáže jako velký omyl.
Planina v národním parku ponechaná napospas souboji písku s vegetací, časem tu bude duna   Jezero Dołgie Małe je s 6,3 hektary a průměrnou hloubkou 0,7 metru nejmenší v národním parku   Na březích jezera rostou stromy často podivuhodných tvarů
Zpočátku vede do nitra národního parku příjemná lesní cesta, na níž jízdu přes kořeny tlumí nánosy jehličí z borovic. Mezi zakrslými piniemi se brzy vyloupne i první zastávka. Jde o ukázku toho, jak si písek umí najít cestu i mezi stromy, a že jakmile najde v hloubi lesa jen maličko prostoru, už se tam začíná hromadit.

Tahle duna je zatím téměř neznatelná, vznikla teprve nedávno a je to tedy ještě takové písečné batole. Vstupovat na ni se nesmí, protože kromě turistů ji bedlivě sledují i vědci zkoumající, jak se bude chovat bez zásahu člověka. Přístupné je naopak hned naproti dřevěné molo, ze kterého je pěkný výhled na jezero Lacko.
Jezero Dołgie Wielkie má plochu 156 hektarů a průměrnou hloubku 2,9 metru   K jezeru si od moře přilétají nalovit potravu kormoráni, u břehů prý lze spatřit i bobry   Na březích a v okolních vlhkých lesích roste řada druhů vřesů, kapradin či orchidejí
Cesta pokračuje k dalším dvěma vodním plochám schovaným v nitru národního parku. Nejprve jde o jezero Dołgie Małe s průměrnou 0,7 a největší hloubkou jen 1,65 metru. Jako bezpečné koupaliště si ho ale neplavci neužijí. Až na postavení dřevěných vyhlídkových mol si stejně jako třeba jezero Laka na Šumavě i ta zdejší žijí vlastním životem bez zásahu člověka.

Díky tomu tu lze pozorovat nedotčený původní les, kde stromy rostou i přímo z vody a často se kroutí do velmi bizarních tvarů, mezi nimi leží hebký zelený koberec vzácných mechů a na hladině menšího jezera si plavou i lekníny. Jezero Dołgie Duže s plochou 156 hektarů je zase kromě mnoha jiných chráněných druhů rostlin a živočichů domovem i pro bobry nebo kormorány, kteří tu loví ryby. Další úsek cesty vede k majáku Czolpino. Díky poloze v samém srdci národního parku je nejvzdálenější od civilizace na celém polském pobřeží. A dostat se k němu od jezer dá docela fušku. Hlavně kolem toho většího je les hodně podmáčený, takže cesta je rozbahněná a často nejde projet, ale ani projít. Nezbývá než neustále slézat a vláčet kolo roštím mezi stromy.

Těsně před kopcem, kde maják stojí, se zase náhle jako mávnutím kouzelného proutku bahno mění v písek. Klopýtání tak pokračuje a nakonec je člověk i rád, že až k majáku se s kolem nedostane a musí ho nechat přivázané k zábradlí pod dřevěnými schody, které nahoru k věži stoupají průsekem pro elektrické dráty.
Skupina turistů na trase vedoucí podél pobřeží přes písečné duny   Navigační věž vyčuhující z lesa kousek od majáku Czolpino   Průsek lesem, kudy vede k majáku cesta a také elektřina pro signální světlo
Na ochozu je to pak ale stejné jako vždycky - úchvatný výhled dává na všechny útrapy zapomenout. A tady obzvlášť. Takřka do nekonečna se všude kolem rozprostírá zelené moře lesa, za ním se modrá skutečné moře, a do toho vykukují smetanově béžové kopečky dun, mezi nimiž se pískem plahočí skupinky turistů, kteří proti té mase písku vypadají malincí jako mravenci.
Muzeum wsi słowińskiej - skanzen lidové architektury v obci Kluki   Součástí skanzenu Kluki jsou i historické zemědělské stroje   Většina objektů vznikla v 19. století, je tu ale i chalupa z konce 18. století
Z majáku se ale pokračuje dál do vsi Kluki a tam idylka bohužel končí. Cestou přes vesnici se ještě hezky kouká na stará lidová stavení a zemědělské stroje ve zdejším skanzenu, na molu u jezera Lacko ale vzápětí přijde naopak velmi ošklivé zjištění - že tu žádná veřejná lodní doprava není a že ty čáry přes vodu ráno na mapě znamenaly jen tolik, kudy smí plout do Leby ti, kteří mají vlastní člun.

Znamená to tedy další objížďku velkého jezera. Náladu trošičku zvedá značka, že se dá jet zkratkou přímo po břehu jezera. Jenže záhy střídá optimismus rozčarování - pastviny i les jsou i tady nacucané vodou a bahnitá cesta je neprůjezdná. Kdosi to risknul a pak zážitek lapidárně popsal na směrovce. Ovšem jen ze strany, která nebyla v protisměru vidět, až teprve při návratu zpět k silnici. A vzhledem k tomu, co se tam píše, díkybohu za rozhodnutí vzdát se už u druhé velké louže. Objížďka po silnicích sice vede hodně velkým obloukem kolem jezera, kdy se nejprve musí přes Lokciowe, Smoldzino a Wierzchocino jet 20 kilometrů k hlavní silnici číslo 213, po ní následuje už za tmy dalších 20 kilometrů přes Glówczyce do města Wicko a z tamní křižovatky je to ještě 9 kilometrů do cílové Leby. Ovšem celé to trvalo jen něco přes 5 hodin, a tak i příjezd do kempu až skoro o půlnoci je pořád ještě zlatý v porovnání s bídným zhynutím uprostřed noci v bahně kdesi na zkratce do Glówczyc, které přitom leží sotva v polovině celé téhle štreky...