Polské majáky na kole - cyklovýlet po polském pobřeží Baltu

09. Pouští a pralesem (kopřiv)

Slyšte slyšte drsný příběh o tom, jak ona a on, kteří včera jen o vlásek unikli zhynutí v bažinách kol majáku Czolpino, přešli dnes vyprahlou poušť, prodrali se zákeřnými tekutými písky, překonali závratnou horu a pod ní pak jen těsně unikli dalšímu pokusu, jímž se je smrt snažila ulovit do svých spárů. Stalo se v den devátý mezi městem Leba a za osadou Stilo, kde životu nebezpečné bludiště kopřiv nacházet se ráčí.
Už půlnoční hledání nocležiště napínavostí kypilo. Kemp, ke kterému přijeli, zamčenou měl bránu na tři západy. Naštěstí u druhého malá boční branka otevřená byla, a tedy vydali se mezi karavany vlámské a germánské najít sobě místo pro celtu. Nežli rozestřeli ji však, desítky kousanců od komárů krvelačných těla jejich pokryly. To však nic ještě nebylo proti příkořím, jež nový den jim chystal.

Nejprve řádně naklepali pozadí svoje a ni odpružené vidlice a sedla gelová nepomohly jim nic proti pěti kilometrům na panelové cestě ku atrakci, jíž Leba je proslulá - pohyblivé duně. A tam pak na horu písku drápali se, aby z vrcholku jejího další jen písečné svahy zřeli.
Pásmu pobřežních dun se říká Białe Góry, ty nejstarší vznikly, když odtud kdysi ustoupil ledovec   Góra Łacka se pne do výšky 42 metrů, ostatní duny jsou jen o něco málo nižší   Díky větru i pohybu lidí se duny každý rok posunou průměrně o metr směrem k městu Leba
Přesto byla to podívaná úchvatná. Kdysi dávno, na tři sta roků tomu už, zanikla tu vesnice Lacko. Písek pohltil zcela její domy i ulice. Dnes na místě jejich jen několik pustých pahorků z písku rozkládá se. A z nich pahýly stromů trčí, jejichž kořeny písek jemný též pohltil a kmeny jejich celé dočista zadusil.

Pásmo dun pobřežních Białe Góry zove se, dle písku barvy. Nejstarší duny vznikly, když odtud kdysi už dávno ledovec ustoupil. Větru vlivem, a taky turistů, kteří sem po tisících směřují, hory písku přitom hrnou se rok co rok cirka o metr blíže ku městu Leba.
Pahýly stromů, které stále vyšší vrstva písku doslova zadusila   Na dunách se daří jen suchomilným travinám   Z lesa, který dunu obklopuje, si bude písek časem také postupně ukrajovat
Pokocháni tou podívanou vydávají se ona a on ulovit do žaludku cosi v města centru, kým ještě stojí. A potom s bachory stejky a lasagnemi obtěžkanými usedají na oře své kovové a ku další majákové věži Stilo se zvoucí s námahou a funěním notným vyrážejí.

Nejdříve musí přes Nowecin a Sarbsk objet jezero Sarbsko až do vsi Ulinia, kde prudce vlevo se stočí mezi luka a krávy na nich se pasoucí, až za vsí do borového lesa vjedou.

Hvozdem pak plahočí se a sil jejich rázně ubývá, neb pěšina tak jako duny pokrytá je jemným pískem, kam kola jejich boří se tak hluboce, jak dosud nezažili. Krásně je tu, ticho a klid, pinie omamně voní. Kéž by jen ta cesta sotva tří kilometrů dosahující po štrece včerejší a krmi hutné za stonásobně dlouhou sil neodčerpala. K majáku vyšplhají pět minut po sedmnácté, kdy strážce věž již zavírá, a další síly na to vydají, že uprosí ho, ať pustí je na dvě minuty ještě, a pak v tom limitu časovém do schodů zběsile pádí, by slib daný splnili. Pokochají se pohledem na stařičký nautofon, maják zvukový, a dole pak s pohledem v mapu upřeným hledí, co dál, by opakování situace včerejší dnes se vyhnuli.

Leč nezdaří se. Nenašli odvahy dost podle plánů jet dál a riskovat, že v malé vsi Kopalino nic k povečeření neuzří. Raději řekli si, že do větší obce Sasino vydají se, kde spíše na nějaký koloniál natrefí. A pak že obloukem dají se přes Ciekocino i Slajszewo ku vsi Biebrowo, odkud tetička Džípíes cestu skrz luka zpět na trasu původní jim slibovala.
K majáku Stilo se musí opět po písčitých cestách mezi dunami, na té nejvyšší stojí   Nedaleko majáku ční z lesa ruiny nautofonu z 50. let, který v mlze místo světla varoval zvukem   Kostel sv. Petra a Pavla ve vsi Ciekocino, vysvěcen roku 1891
Začátek její skutečně tam i našli, leč brzy vytratila se v porostu divém z kopřiv bolestivě žahavých. Před sebou viděli však stavidlo přehrazující kanál zavlažovací, jenž překročit potřebovali, a tetička Džípíes do myslí jejich vemlouvala, že správně jdou. I rvali se s pralesem dál.

Zakrátko však v husté spleti kanálů dalších pobočných, jež nečekaně množily se a překřižovaly, ocitli se, až tu náhle nemohli dál. A do toho stmívat začalo se kvapem. "Utopíme se tu ve tmě v rigolu nějakém, co včera nestalo se, dnes nastane," vzlykla ona. Naštěstí nebylo tomu tak a svedli vymotat se z bludiště kopřiv zpět. I z posledních sil vrátili se pak poníženě 13 kilometrů tmou do lesa pod maják, kde vyčerpaní a všude požahaní do spánku upadli - aby ráno už opět na trase původní uzřeli, že vskutku i konec cesty existuje. A po návratu strýček Gůgl vyčinil jim, že začátek její úplně jinde byl, neb ve Slajszewu už nacházel se. "Zítra v sedm zastavuju a více nejedu už," pronesla ona rázně ještě před zatažením zipu u stanu. A tak i stalo se.