12. Facky od dlouhé větrné nudle

Vstávat po pijatice se žaludkem na vodě a sednout na kolo s opičkou za krkem a 65 kilometry před sebou není právě příjemné. Naštěstí má poloostrov Hel proti dosavadním etapám několik výhod: vede po něm jediná cesta, tudíž nelze zabloudit; díky návratu do kempu lze jet bez bagáže; jede se víceméně po rovině a směrem tam na východ, tedy s větrem v zádech, přičemž zpět se dá v nejhorším svézt vlakem. I takto banální cesta ale umí uštědřit pár záhlavců, že nezřízeně pít se nemá.

Vyhlídková kupole majáku s lucernou, v níž se zrcadlí konec poloostrova Hel

Políček č. 1 nadělí hned první stovky metrů, jež vedou kolem několika dalších kempů. S každou vykotlanou dlaždicí na chodníku, který slouží zároveň jako cyklostezka, se v hlavě bolestivě rozbuší tisíce maličkých kovadlinek. A těch nerovností není zrovna málo.

Políček č. 2 nadělí i další úsek, který už sice vede po hladkém asfaltu a otevřenou krajinou, kterou fičí kýžený vítr do zad. Jenže ani tohle moc nepomáhá, když se tělu nechce šlapat, a tachometr tak ukazuje totéž, jako kdyby na kolech byla kompletní bagáž.

Rybář z vesničky Kužnica opravuje a natírá svou loď

Maják Jastarnia je stejně jako Stilo z ocele a stejně jako Kikut nepřístupný

Naštěstí tu dřinu vynahrazuje dost zajímavých věcí, na které se cestou dá dívat. Třeba pěkné odpočívadlo s loďkami v osadě Chalupy, v příští obci Kužnica zase rybáři, kteří vytáhli na břeh svou loď a teď ji opravují. A samozřejmě ve větru se neustále převalující moře.

V letovisku Jastarnia se doleva přes centrum a trať dojede k dalšímu majáku na trase. Není odtud ale žádný výhled, je to jen taková silnější roura, na kterou nelze vylézt, a kolem hustý lesopark. Vyplatí se tak odbočit z hlavní silnice i doprava k molu, z nějž je hezky vidět celý záliv.

Maják téměř na konci poloostrova ve městě Hel

Krásná je i poslední část cesty k městu Hel. Cyklostezka se vlní podél silnice po mírných pahorcích mezi borovicemi a borůvčím. Na mnoha místech jsou přitom lavičky, takže je příjemné udělat si na chvíli pauzu a dopřát si pár hrstí modrého osvěžení před dalším majákem, který už přístupný je - a jde o čtvrtý nejvyšší na polském pobřeží.

Zvenčí nevypadá na rozdíl od mnoha jiných nijak moc přitažlivě, prostě hladká osmiboká cihlová věž. Protože ale stojí na konci poloostrova, nabízí výhled, který žádný jiný polský maják nemá - moře ho obklopuje ne ze dvou, ale hned ze tří stran. A kolem se prohánějí i skutečně obří koráby mířící do Gdyně a Gdaňsku.

Točité schodiště uvnitř osmiboké věže majáku Hel

Výhled z majáku na rybářské a rekreační město Hel

Kovová věž neznámého účelu na samém konci poloostrova

Na hlavním bulváru v centru města Hel je spousta příjemných kaváren a hospůdek, a tak není od věci dopřát si v jedné z nich výtečný boršč a palačinky. A protože slunce už zapadá, vítr začíná být vlezlý a nohy jsou po výšlapu na maják zase o něco slabší, tak se i rozhodnout, že cesta zpátky nakonec opravdu bude vlakem.

Jenže ouha, přichází políček č. 3: otupělé hlavy ani na jediné zastávce po cestě sem nenapadlo podívat se na jízdní řád a vývěska na nádraží je nemilosrdná - poslední spoj odjel přesně ve chvíli, když v restauraci na stole zavoněl boršč. Ani ne před půl hodinou. Takže zpět po svých.

Kolem Helu proplouvají obří dopravní i nákladní kolosy do Gdyně či Gdaňsku

A ještě má přijít políček č. 4: otupělé hlavy nenapadlo ani to, že nechat bagáž ve stanu v kempu je sice hezká věc, ale že není dobré, když tam zůstanou i rezervní baterie do světel. Ještěže ale, jak už zaznělo, vede po poloostrově jenom ta jediná cesta, navíc teď už známá, takže se dá řada úseků jet jen s blikačkou a naplno svítit jen v nutných případech. Díky tomu se baterky vybily až těsně před bránou kempu a nedošlo na horší trest, než byly jen ty záhlavce. A večer u baru? Byl velice decentní.